Věčný prolog

Recenze

SVĚDEK PODIVNÉ DOBY

Jméno Bohumila Robeše (nar. roku 1930 v Holubicích) znají jen zasvěcení. Nadšený divadelník a skaut byl ještě jako student zatčen Státní bezpečností a v leopoldovské pevnosti strávil nejen padesátá, ale také velkou část šedesátých let. Ano, i takový byl rub doby, který nechtěli vidět ti, co ještě dnes dojatě vzpomínají na zlaté časy, kdy napravovali vlastní omyly z minulé dekády - ačkoli lépe by jim slušelo stydlivé mlčení.

První oddíl knihy zahrnuje Robešovy vzpomínky na zatčení a věznění (vyšly už knižně před devíti lety v nakladatelství CERM), zejména na osobnosti, s nimiž se za mřížemi setkal: ať to byli Anastáz Opasek, Eugen Lábl, Václav Renč, Karel Kutlvašr nebo dávno zapomenutí prostí muklové. Robeš je dobrý vypravěč, který dokáže vystihnout cynismus bachařů ve výmluvných detailech, a dokonce i ty nejtragičtější momenty odlehčit zrnkem humoru. Dále kniha obsahuje záznamy autorových polistopadových veřejných vystoupení, jeho tvorbu básnickou a prozaickou i zachráněný vězeňský deník z druhé poloviny roku 1964. Překvapuje Robešova šíře zájmů i fenomenální orientace ve světovém dění navzdory vězeňské izolaci. Zmiňuje se o tokijské olympiádě, zasvěceně komentuje krizi v Kongu i na Kubě, především však upíná svoje naděje k pádu sovětského impéria a ke světu, který bude následovat (hrdina knihy osobním příkladem vyvrací dnes tak oblíbený mýtus, že každý idealista či dokonce utopista je potenciálním služebníkem totalitní ideologie). Zamýšlí se nad právě probíhajícím vatikánským koncilem, trefně glosuje propagandistické zneužívání Nezvala či Jiráska a vzpomíná na knížky, které četl v dětství. Někoho možná zarazí Robešova skepse nad avantgardním uměním, ta však logicky patří k jeho konzervativnímu zaměření: „Když čtu verše Tomana či Vrchlického, připomínají mně školní a studijní doby, kdy jsem se učil ty básně nazpaměť. Bylo v tom opojení tvarem, jakási smyslová efemérie, jež se dostavuje u moderních básníků jen vzácně (...)."

Také Robešovy povídky mají za hrdiny politicky perzekvované lidi, nezastírají inspiraci skutečnými osudy. Vtipná je zejména úvodní zpověď smolařského udavače, prozrazující autorův cit pro absurdní situace (není bez zajímavosti, že byla odvysílána v rozhlase už v dubnu 1989 jako náznak opatrného uvolňování cenzury). Některé texty jsou až příliš mnohomluvné a dovysvětlující, k těm zdařilejším patří Karikatura, plastický obraz dobové atmosféry, kdy vztah k režimu nebyl ani tak věcí politických názorů, jako spíš elementární slušnosti. Mašinérie třídní justice tak semele oba přátele i rivaly z dětství, ať katolíka nebo levičáka. Rovněž Robešova poezie je výrazně rétorická, staromilská námětem i formálně, není však nezajímavá: „Holanův Hamlet bloudí po Praze / tiskne dýku v zubech Ukrojí Lapkům chléb / Plačící krysař smutku v spícím Zderaze / jen jedno pírko pro babičku zved: / Skoč přes plot snů Přes celý naivňoučký svět." Poněkud kuriózním svědectvím o nadčasové intelektuálské bohorovnosti může být posudek nejmenovaného redaktora Literárních listů, že jde o „výkon spíše sportovní než umělecký".

Robeš na základě svých vězeňských zkušeností vyslovuje názory na Romy či Havlovu amnestii, které se nápadně odlišují od předsudků tzv. slušných lidí, kteří se nikdy do ničeho nenamočí a nikomu nic neodpustí. Také to je na Robešově knize cenné; v době nejrůznějších kapesních inkvizitorů slouží jako důkaz, že je možné mít vysoké morální nároky a zároveň být schopen tolerance. Projevem velkorysosti je i autorův neskrývaný respekt k chartistické generaci, který bývá u vězňů padesátých let (z výše naznačených důvodů) poměrně neobvyklý.

Součástí knihy jsou faksimile dobových protokolů. I ty mají svou vypovídací hodnotu jako svědectví o katastrofální omezenosti tehdejších samovládců. Bachaři byli ovšem spíše primitivní sadisté než nadšení vyznavači vládnoucí ideologie, ale na tom režimu až tak nezáleželo, hlavně že jeho záměrům sloužili spolehlivě.

Robešův odpor vůči režimu je motivován hluboce prožívaným masarykovským humanismem (mnozí čeští katolíci by si mohli vzít příklad z Robešovy víry, která navzdory někdejším konfliktům dokáže absorbovat pozitivní odkaz první republiky), na rozdíl od náhlých antikomunistů posledních let, kteří se jen snaživě přidávají k nejhlasitějšímu ryku a jejichž materialistické obzory jim zpravidla velí omezit svou argumentaci na banánové fronty. I Robešův sklon k patosu, vzbuzující u současného čtenáře občasné rozpaky, organicky patří k tomuto myšlenkovému světu, není v něm nic křečovitého. Naproti tomu současní intelektuálové vynikají ve schopnosti zdatně zrelativizovat cokoli, ale není jisté, že by vůbec dokázali jakékoli hodnoty aktivně hájit.

Obludnost totalitního režimu je ale také v tom, jak nutí své oběti nemyslet na nic jiného než na všudypřítomnou politiku; nabízí se otázka, jak by se Robešovy osudy a jeho talent vyvíjely v poměrech jen trochu přijatelnějších, které by daly přednost velkorysosti před samoděržavným pohrdáním lidskými životy. Osud Bohumilu Robešovi nedopřál, aby se stal významným umělcem - ale být celistvým člověkem a vydat důležité svědectví, to je někdy ještě víc.

Jakub Grombíř