Rispetti e dispetti (Poklony a pošklebky)

Recenze

MYSTIFIKUJÍCÍ DĚDEČEK

 

Jiří Dědeček je písničkář, spisovatel, básník a překladatel. Nedělá mu potíže napsat báseň v jakékoliv pevně dané formě. Už vydal francouzské sonety (sbírka Znělky) nebo vlastní variace na japonské básně haiku (sbírka Haiku haiečku). Překlady proslul zejména z francouzštiny (Brassens, Brel). Když ke mně dorazila kniha Angiolo Poliziana Rispetti a dispetti (Poklony a pošklebky) v překladu Jiřího Dědečka, podivil jsem se trochu, že překládá z renesanční italštiny, ale řekl jsem si, že třeba mu někdo udělal prozaický překlad obsahu (podstročnik, jak se říká) a akceptoval jsem to.

Formu rispetti znám dobře, na gymplu jsme v tom byli cvičeni, takže pro ty, kdo měli mírnější kantory a nemuseli psát básně za domácí úkol: prastará forma rýmované poezie, báseň má osm řádků s rýmovým schématem abab//cc//dd.

 

Díky tomu, že jsem měl několik dalších knih k recenzování, ušetřil jsem si hloupou blamáž, kterou utrpělo i několik literárně recenzujících kapacit. Než jsem stihl překlady pochválit, ukázalo se, že ve skutečnosti o žádné překlady nejde. Dědeček napsal všechny básně sám v důsledku neopětovaného eroticko-milostného poblouznění, a jen předstíral, že tlumočí. Celá mystifikace byla dotažená téměř k dokonalosti. Poliziano existuje, poezii psal, sbírka je vybavena i jeho krátkým curicullem vitae a dokonce i uvedením italského pramene (Sossopra Edizioni, Milano, 1962, doslova edice naruby). U každé básně je její „původní" italský název.

Z básní jsem byl nadšen. Půl tisíciletí stará poezie, bez moderních reálií dnešního světa, zasazená do renesanční Florencie, a přece tak blízká dnešní psýše! Někdy něžná a křehká, jindy krutě urážející. Elegantní kombinace lehce archaizujících výrazů a přitom z nich vznikají hutné verše v podstatě dnešním jazykem (Krásná tvář chůze věk a míry / jsou pilíře té mojí víry).

Jen v básni Jsem mrtvý muž mne zarazil verš „nepochopil jsem Mefista", ale řekl jsem si, že asi buď ten Goethe byl při Faustovi inspirován něčím, co neznám, nebo Dědeček přeložil do českých souvislostí ahistoricky něco, co bylo v originále jinou metaforou. Prostě silná víra v mém případě dokázala ohnout realitu k obrazu svému.

 

No a vidíte, on si to vymyslel. Údajně použil nastrčeného autora proto, aby známí i neznámí nepátrali, která La belle dame sans mercy byla jeho inspirací. A nebo i to je jen mystifikace a prostě se královsky bavil. Každopádně napsat něco, co vypadá velmi přesvědčivě jako půl tisíciletí let stará poezie, není zdaleka jednoduché. Využít při tom starou striktní formu a ukázat i jemné možnosti jejích variací je přímo didaktické. A mistrně při tom vyjádřit krajní polohy citu, je to podstatné.

Dědečkovi se to povedlo. Je to docela hezká zábava. Možná si s kamarády budeme nějaký ten pátek místo limericků vyměňovat rispetti.

Jiří Moravský Brabec

Recenze

DALŠÍ UMĚLECKÁ MYSTIFIKACE V ČESKÉM RYBNÍČKU

 

Praha - Jiří Dědeček mistrně přeložil básně italského renesančního humanisty Angiola Poliziana - to hlásaly titulky recenzí téměř rok. Jejich autoři podlehli mystifikaci. Útlou sbírku Rispetti e dispetti (Poklony a pošklebky) s krásnými renesančními verši nenapsal chráněnec rodu Medicejských Angelo Ambrogini, známý jako Poliziano, ale básník a písničkář Jiří Dědeček.

„Vlastně jsem potřeboval utajit svoji identitu pro účely jakési dvornosti vůči dámě," objasnil důvody k mystifikaci Dědeček. Svou mystifikaci provedl dokonale. U každé básně uvedl i název v italštině a italský originál sbírky je připsán neexistujícímu nakladatelství Sossopra - v překladu Naruby. Přesto ale dal kritikům a recenzentům určitá vodítka.

„Schválně jsem tam dal určité údaje, z nichž odborník snadno vyčte, že to nemůže být renesanční poezie, například odkaz na Mefista," prozradil dále autor.

 

VÍŠ, JE TO HORŠÍ (E PEGGIO, SAI)

 

Víš, je to horší než ti řeknou známí

co můžeš čekat od lidí?

Jsem prázdný jako věchet slámy

oni to ale nevidí

 

Jak slovník i styl zkusmo měním

v nerovném boji s utrpením

 

a jak si marně zkouším lhát

že jsem tě nikdy neměl rád

 

Toho, že něco není v pořádku, si všiml jen jeden odborník, docent Jiří Pelán, specialista na italskou literaturu z Karlovy univerzity. Ke knize řekl, že sice neví, co to je, ale určitě to není Poliziano. Úplné odhalení ale přišlo až v týdeníku Respekt. Několika málo zasvěceným se tak hru na Itálii podařilo hrát skoro rok, zatímco si literární obec libovala nad jedním z vrcholů básnického překladu do češtiny.

„Samozřejmě, že to muselo jednou prasknout. Původní představa byla ta, že kdyby byl Dědeček náhodou nominován na cenu za překlad, tak bychom to museli zveřejnit," řekl ředitel nakladatelství Galén Lubomír Houdek.

Knihu milostných poklon a ironických posměšků budou následovat Slizké písně, tentokrát pod autorovým pravým jménem.

Recenze

PLACHÝ HRÁČ POKRU

 

Písničkář a básník Jiří Dědeček už se nebojí, že se mu budou lidi smát. A přiznává se ke své největší mystifikaci.

 

O překladu sbírky básníka Angiola Poliziana Rispetti e dispetti (Poklony a posměšky) z pera Jiřího Dědečka se v recenzích píše, že je „kongeniální". Předponu „kon" však klidně vynechme. Dlažba, o niž opuštěný milenec v básních tluče hlavou, není ve Florencii, ale na Malé Straně, a útrapami rozdíraná hruď nepatří renesančnímu učenci ze dvora Lorenza Medicejského. „Dobrá, ukončeme tu hru," souhlasí po chvilce váhání Jiří Dědeček a trochu smutně dodává: „Ale užil jsem si to."

Ano, přiznává, vše v básních je jeho. Vášnivá touha, vztek, bezmocná něha, osamělost i strach z nicoty i jedovatý vtip a upřímná ješitnost stárnoucího lva salonů. Z renesance si vypůjčil jen básnickou formu a jméno, kterému rozhodně neudělal ostudu. Toskánec Angiolo Poliziano byl u nás donedávna téměř neznámý a dnes se těší značné popularitě. „Jeho" kniha je vyprodaná. Básně kolují na internetu a lidé se je učí nazpaměť, aniž tuší, že je napsal Dědeček: „Byla jste dobrá leda na zabití / kdybych se nebál, že mne při tom chytí." „Tu masku jsem si nenasadil proto, že bych se styděl. Bylo to gesto kurtoazie vůči dámě, pro niž jsem básně psal," vysvětluje Dědeček, proč se uchýlil k taktice, kterou před lety vědomě opustil - totiž ke skrývání.

 

Křehké věci se předávají těžko

Zrození písničkáře Jiřího Dědečka spadá do počátku 70. let. Na studiích žurnalistiky, která nedokončil, se spřátelil s Janem Burianem. Dal mu číst svoje texty a Burian prý řekl: „Tohle tady nikdy nevydáš." Cenzura ve studentských klubech byla tehdy mírnější, a proto začal vystupovat na jevišti. Nejdřív svoje texty pouze recitoval, pak zpíval, a nakonec se už doprovázel sám na kytaru. Začal i překládat. Díky znalosti francouzštiny stál Jiří Dědeček vždy trochu mimo hlavní proud orientovaný na anglosaský svět.

„Francouzská kultura mě asi ovlivnila nejvíc, vedle ruské, kterou jsem se nikdy nenaučil nenávidět. Četl jsem všechno, od klasiků po Gončarova a Alexeje Tolstého. Z písničkářů mě asi nejvíc oslovil Okudžava, Alexander Galič, Vysockij." Také mezi Francouzi si Dědeček našel svoje blízké, jmenuje Serge Gainsbourga, Michela Polnareffa, Jane Birkinovou, ale hlavně Georgese Brassense. U něj ho inspirovaly nejen texty, ale i to, jak se choval na jevišti. „On zpívá s maskou, nedává se v plen, zachovává poker face - to mi bylo blízké. Schovává se i za svůj knír. Ale ten jsem měl dřív, než jsem ho poznal," směje se Dědeček.

Nevzrušený klid na pódiu, odstup od diváků, sebeironie. Tyto polohy odpovídaly plaché povaze člověka, který měl obavy, aby ze sebe neukázal příliš mnoho. Roli tu hraje i obava ze směšnosti. „Češi jsou nepatetický národ," říká, „radši se smějou, než slzí, a křehké věci se jim předávají těžko."

 

Hry a slzy

Georges Brassens a Jacques Brel. Jeden vtipkuje, druhý pláče, jeden se skrývá a druhý vydává až na samu hranici snesitelnosti. Jiří Dědeček ve svém osobním i muzikantském životě urazil cestu od jednoho k druhému. „Před jedenácti lety se mi život převrátil na ruby. Zemřeli mi oba rodiče a dostal jsem rakovinu. Pro moji tvorbu to bylo klíčové. Uvědomil jsem si, že za chvíli chcípnu, tak musím říkat pravdu. Lidem i sobě. A smrtí rodičů se člověk osvobodí, spadne z něj ta tíha, že když něco napíše nebo udělá, rodiče to raní."

Z pocitu „psychoanalytické svobody" vznikla i první delší próza Snídaně se psem. „Nemám ambice být prozaik, spíš jsem se chtěl z terapeutických důvodů vyrovnat se svou rodinou." Příběh otce, bývalého komunisty, který byl po roce 1968 vyloučen ze strany, mu navíc připadal literárně zajímavý. Ale zpět k Brelovi. Začalo to zakázkou na překlad deseti Brelových písní. Jednalo se o vystoupení k výročí Brelovy smrti a Dědeček se toho úkolu nejprve zhostil rezervovaně a s rutinou. „Brela jsem znal, ale připadal mi nemožně, nepřijatelně patetický." Jenže najednou se mu písně začaly líbit. A z jednorázového představení byl repertoár na několik let, nahraná deska a hlavně velká zkušenost, která úplně změnila jeho pohled na život.

Byla doba, kdy chodil každé dopoledne do nemocnice na ozařování a každý večer zpíval v jednom pražském divadle Brela. Silně to prožíval i proto, že sám Brel o několik let dříve zemřel na rakovinu. „Lidi v divadle brečeli," vypráví. „To bylo pro mne něco úplně nezvyklého. Byl jsem zvyklý, že se smějou, dupou, pokřikují, ale teď se najednou po konci písně rozhostilo ticho a v něm jsem slyšel, že lidi pláčou. Uvědomil jsem si spoustu věcí a s nimi pracuji i dnes. Naučil jsem se za nic se neschovávat."

To, že vnitřně přijal Brelův (a svůj) patos, prý zpěvákovi změnilo k lepšímu i hlas. Uvolnění, osvobození, lámání krust. „Už se nebojím, že by se mi lidé mohli smát," říká. „Jsem sám sebou. Je to bezvadný." S odvahou být sám sebou asi souvisí i jeho politické angažmá. Jiří Dědeček, který je od roku 2006 předsedou Českého centra Mezinárodního PEN klubu, nikdy nebyl v žádné politické straně. Přesto před třemi lety přijal nabídku Strany zelených, aby za ni kandidoval do parlamentu. „Nabídl jsem tehdy Bursíkovi pomoc, protože jsem jim fandil. Myslel jsem tím třeba zahrát někde na mítinku." Jenže pro zelené bylo v tu chvíli důležitější postavit kandidátky ve všech krajích a dát najevo, že je podporují charakterní lidé.

Do parlamentu se Dědeček nakonec nedostal, přesto si tu zkušenost pochvaluje. Poprvé prý nahlédl do politického zákulisí. „S radostí jsem se stáhl," říká, „jenže pak přišla od zelených nabídka na funkci ministra kultury." Zvážil výhody a nevýhody věci a přijal. Došlo ale na šarádu s ministerskými křesly a kulturu nakonec dostali lidovci. Dědeček nelituje: „Byl jsem naivní. Pak jsem byl rád, že jsem tomu unikl. Je-li politika službou veřejnosti, tak toho jako předseda PEN klubu zvládnu víc a nemusím se přitom dohadovat s lidmi, kterých si nevážím."

Zasahování do veřejných věcí je mu blízké, před rokem 1989 byla právě písničkářská scéna značně zpolitizovaným prostorem, kde bylo možné vyjádřit svobodný názor alespoň v náznacích. Po změně režimu se role písničkářů změnila: „Blbost se rozprostranila, nedalo se do toho snadno proniknout. Člověk, aby napsal protest song, potřeboval málem politologické vzdělání a velký rozhled. Proto se těsně po převratu někteří lidé tragicky mýlili v odhadu situace, stali se z nich pamfletáři."

Dědeček pochybuje, zda je třeba psát zacílené politické písně, zda nestačí věnovat se „blbosti jako fenoménu". Co se zájmu publika týče, hned po revoluci prý opadl, a potom se zase začal zvedat. „Lidé si chtěli odpočinout. Chtěli sladký, laciný, nedvědovský sentiment. Člověčinu, pohodu, srdíčko," jmenuje tři věci, které nenávidí. Dnes bojuje na dvou frontách: písněmi proti blbosti a z funkce předsedy PEN klubu za lidská práva - konkrétně perzekvovaných spisovatelů v různých koutech světa.

 

Ještě že nechtěla

Vraťme se ale k Polizianovi, k masce, za niž se skryl muž bez masky. „To vítr v noci orval rudé máky / déšť lepí lístky na kamení skal / krvavý dekor pro diváky / po ránu kdosi přichystal. / A ty se ptáš proč jsem tak bledý? / Protože jsem tu naposledy. / Podívej, déšť už ustává / Čeká mě cesta krvavá."

Cesta k renesančnímu básníkovi nevedla přímo. Když Jiří Dědeček začal psát básně pro dámu, již miloval a chtěl získat zpět, jeho verše neměly žádnou formu. „Všechno už mi připadalo vyčerpané, tak jsem se nechal vést slovníkem, co mám v hlavě. Sonety, ritornely, rondely… až mne napadl rispet. A od toho jsem se dostal k Polizianovi." Ve staré toskánské básnické formě, která původně sloužila k vyjádření úcty, objevil formuli, která dokonale vyhovovala potřebám jeho planoucího nitra. Naskočil na ni jako čarodějnice na koště a vznesl se dost vysoko.

„Byl jsem dva tři měsíce ve skutečném transu," popisuje svůj let. „Na nic jiného jsem nemyslel, stále mi naskakovaly kusy básní, budil jsem se v noci a psal, když nebylo nic jiného po ruce, tak do telefonu. Měl jsem pocit, že mnou prochází nějaký paprsek, že to nepíšu já, ale píše se to samo. Pak paprsek uhasl. A sbírka byla napsaná." Jeho dlouholetý redaktor Jan Šulc se zasloužil o to, aby vyšla v nakladatelství Galén, ale ještě předtím na ní vyzkoušel dva renomované překladatele. Jeden se nachytal, druhý léčku prohlédl. „Nevím, co to je, ale Poliziano to není," napsal prý Jiří Pelán Šulcovi poté, co si porovnal Dědečkovy básně se skutečným Polizianem.

Zbývá dodat, že dámu svého srdce Jiří Dědeček zpátky nezískal, ale za tu neoblomnost jí musíme být vděčni. Kdyby podlehla, neměli bychom dnes zřejmě knihu, která mezi jinými současnými texty upomíná na zázrak. Jiřímu Dědečkovi se v ní podařilo vzácně upřímným jazykem promluvit za všechny nešťastně milující. A neutrousil přitom jediné zbytečné slovo.

Magdaléna Platzová

Recenze

BOLÍ A PÁLÍ

 

Současná česká (nejen česká) poezie si až na výjimky nepotrpí na „vázaný verš". Pojmy jako jamb, trochej, daktyl nebo rým sdružený, přerývaný, obkročný či střídavý a podobné termíny se pomalu, ale jistě přesouvají do učebnic. Moderní poezie stojí už na pomyslné krajní čáře, kdy se čtenář může zeptat: Je toto ještě báseň? Nerodí se nová poetika, která na pojmenování teprve čeká? Pak není divu, že když se nám dostane do ruky kniha „klasických" veršů, čteme ji téměř jako objev. Má punc novosti a ozvláštnění.

Tak působí básnická sbírka Rispetti e dispetti - Poklony a posměšky, podle tiráže překlad veršů italského renesančního básníka z šestnáctého století Angiola Poliziana. Uváděný překladatel Jiří Dědeček se v atmosféře renesanční poezie pohybuje jako doma. Neboť to, co je této poetice vlastní, je blízké i jemu: oslněný i odsluněný člověk, který se pro tělo nezříká duše, nekrmí ji však metafyzikou, ale prožitkem krásy tohoto světa nebo steskem po takové kráse. Člověčenství velice rafinovaně kořeněné, „šťastné i v zoufalství". Vědomě, snadno a přirozeně pronikl Jiří Dědeček do dobového koloritu, kdy je vyznání citů přirozené jako uhašení žízně. A k tomu připočtěte nezbytnou rekvizitu renesanční Florencie, řeka „Arno černě svítí", a propadáte se do melodiky, která je ulpívavá a bezstarostně pulsující. Ovšem místo loutny slyším spíše kytarový doprovod.

Forma rispetu je v této knize dokonale zvládnutá. Básně doslova zpívají, ostatně rispet byla původně krátká skladbička lidového původu, ve středověké zpěvné Itálii velice oblíbená. Ve verších občas zazní lehce ironický popěvek, občas stesk. České znění je plavné. Rytmus ukolébá, což s sebou nese jisté nebezpečí. Číst tuto sbírku naráz, jedním tahem, může znamenat, že se vám do uší vemlouvavě usadí právě ta podmanivá zpěvnost rispetu, ale slova veršů splývají a někdy i ustupují do pozadí.

Rispet přináší především milostné téma. Vyznání lásky, přiznání nelásky a idealizace ženy. Odvěký impuls, který překračuje prostor i čas. Není divu, že autor a překladatel splývají jako v transu, a to, co sbírka označuje jako překlad, zní naprosto autenticky jako originál. Čteme básnické obraty které by v moderní poezii vyzněly vyčpěle, ale tady jsou živé a na místě: „Čí ruce asi dotýkají se tě? / Kdo líbá tvoji krásnou líc? / Kolik je smutku v jedné větě: / Nikdy víc".

Opěvovaná, oslovovaná či zatracovaná žena nemá v této sbírce jméno. Žádná Beatrix, Laura, dokonce ani Paní. Je mladá? Nejspíš ano, ale to není podstatné. Nemá věk, je tu odedávna. A najednou vás napadne, že jsme možná podlehli mystifikaci. Že virtuózní verše oslavují samotnou Poezii: „Spatřil jsem portrét svého následníka / jaká to šťastná náhoda / bodlo to jak jen dýka / pobodá // a pálí to jako čepel v břiše / Ale tím kdo o tobě píše // jsem já můj sladký osude / Nikdo víc nikdy nebude."

Jak už bylo řečeno, rispet je především báseň o milostném citu. O trýzni, naději, zklamání a také znechucení. „Ztratil jsem lásku naději i víru / bez cíle bloumám ztracen ve vesmíru..." To samozřejmě sbírka nabízí, dole však nejednou zableskne, že bolest neopětované lásky už není sladká trýzeň, ale strach, že „srdce kornatí": „Má láska vpravdě už jen doutná / netuším co jsem vám kdy psal / Od vinic tiše hraje loutna / a není důvod truchlit dál... / ode mne k vám se jako most / klene lhostejnost."

Další mystifikace? Přiznávaná bolest z neopětované lásky je jen zastřeným vyjádřením smutku nad plynutím času? Kdoví, zdánlivě jednoduché verše nabízejí vícero čtení. Tahle Dědečkova literární mystifikace si vás otočí kolem prstu a potom si dovolí tím prstem pošťuchovat: to krouživé obnažování citů, všechna zaklínání i furiantské tanečky - je to ještě něco víc než jen virtuózní hra?

Milena Fucimanová

Recenze

JIŘÍ DĚDEČEK SE VYPRAVIL DO RENESANČNÍ FLORENCIE

 

K mnoha talentům písničkáře a literáta Jiřího Dědečka patří um překladatelský. Tentokrát Dědeček převedl do současné češtiny básně florentského renesančního humanisty Angiola Poliziana.

Jako překladatel Jiří Dědeček přesvědčil díky zasvěcenému uchopení textů Georgese Brassense. Dokáže se však vydat i na jiná místa a do jiného času. Sbírka milostných básnických miniatur Rispetti e dispetti (Poklony a pošklebky) florentského učitele, vychovatele a překladatele Angela Ambroginiho, známějšího pod přízviskem Poliziano (1454-1494), působí v jeho překladu dokonale srozumitelně a moderně.

 

Opomíjená, leč vtipná

Toskánec Poliziano představoval i na poměry renesančního humanismu figuru značně svobodomyslnou. Chráněnec rodu Medicejských vyučoval na florentské universitě rétoriku, usiloval o církevní kariéru, vychovával budoucího papeže Lva X. Což mu ovšem nebránilo v rozmarném životě a tokání za doprovodu loutny pod okny vytoužených bytostí. Slovo bytost volím záměrně, řada Polizianových životopisců se domnívá, že poeta byl bisexuál. Netřeba se zmiňovat o jeho ostrém jazyku. Vzhledem k praktikám Florencie 15. století celkem nepřekvapí, že Poliziana ve čtyřiceti letech otrávili arsenikem.

Historie cení Poliziana jako překladatele antických textů, například Homéra, Hippokrata, Galéna (hle, jaký hezký oslí můstek vedoucí až k českému vydavateli) či Platóna. K Polizianovým nejznámějším dílům patří soubor filologických esejů a kritických statí Miscellanea, básnická skladba Stanze per la giostra, oslava vítězství mecenáše Giuliana de Medici v turnaji (nedokončená, protože protagonistu zavraždili během spiknutí rodu Pazzi), či zpracování mýtu o Orfeovi do podoby lyrického dramatu. Sbírka Rispetti e dispetti (Poklony a pošklebky) bývá opomíjena, o to příjemnější objev představuje její překlad.

Jak název napovídá, sbírku rozdělil autor na dvě části. První obsahuje milostná vyznání, tonoucí tak trochu ve stínu o sto let starších Petrarkových znělek: „Spálené srdce horká hlava / a pleť načisto popelavá / jak smolná louč jsem láskou chyt / a prosím Nehasit" (Jaký to plamen). Mnohem zábavnější je část druhá, „pošklebková", ironická i sebeironická, s důrazem na štiplavé pointy, která vyloženě hoví Dědečkovu písničkářskému slovníku. Jeden příklad za všechny:

 

Jsem povrchní

 

Jsem povrchní a bezpochyby

se nedostanu do ráje

když se mi totiž někdo líbí

hned věřím že to láska je

 

Krásná tvář chůze věk a míry

jsou pilíře té mojí víry

 

V marnivé honbě za tělem

spletl jsem si vás s andělem

 

Ještě Poliziano, nebo už Dědeček?

Nějaké nedostatky? Spíše drobnosti technického charakteru, například (při závěrečné sazbě?) vypadlé písmenko z básně Zoufej si se mnou. Možná by bylo užitečné doplnit pro „náhodného" ctitele poesie podrobnější Polizianův životopis a pár slov k dobovým reáliím, i když pokud čtenáře knížka zaujme, rád si podrobnosti dohledá sám.

Samostatnou kapitolou by mohly být spory o autentičnost překladu. Lze odhadnout, že například verše „Padám a klesám a poco a poco / Má drahá vyserte si oko" (báseň Už jsem syt) nejsou zrovna přesným a politicky korektním převedením původního textu. Jenže právě „podědečkování" básní a současný slovník mají zásadní podíl na životnosti básní. Navíc Dědeček podobnými ústřely samoúčelně neplýtvá a můžeme předpokládat, že samotnému Polizianovi by se nějaký akademicky přesný, suchopárný překlad vůbec nelíbil.

Tomáš S. Polívka

Recenze

O BÁSNICKÉ MYSTIFIKACI JIŘÍHO DĚDEČKA RISPETTI E DISPETTI

 

Když před rokem na Knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě četl Jiří Dědeček ze sbírky překladů Rispetti e dispetti, Poklony a pošklebky, obdivovali jsme soudobou češtinu, již dokázal vtisknout renesančnímu florentskému a v Čechách pozapomenutému básníkovi Angiolu Polizianovi. Jeden z recenzentů to tehdy vyjádřil za ostatní: „Lze odhadnout, že například některé verše nejsou zrovna přesným a politicky korektním převedením původního textu. Jenže právě „podědečkování" básní a současný slovník mají zásadní podíl na životnosti básní. Navíc můžeme předpokládat, že samotnému Polizianovi by se nějaký akademicky přesný, suchopárný překlad vůbec nelíbil," napsal kritik v době, kdy se kniha v nakladatelství Galén objevila (květen 2009). Po čase ale přišlo odhalení. Verše jsou původní, Dědečkovy, Angiolo Poliziano posloužil jen jako maska, která měla zakrýt příliš osobní obsah.

 

Jaký to plamen (Che fiamma)

 

Jaký to plamen plá mi v hrudi

což ještě nejsem dosti stár?

Bere mi dech a ze sna budí jeho žár

 

Spálené srdce horká hlava

a pleť načisto popelavá

 

jak smolná louč jsem láskou chyt

a prosím Nehasit

 

Tak začíná první část knihy Rispetti, tedy poklony. V pořadu Českého rozhlasu 1 - Radiožurnál Jiří Dědeček prozradil, že básně jsou záznamem skutečného milostného vzplanutí k vdané ženě. Proto projevy svých citů zabalil do hávu 500 let staré italské poezie.

„Aby zkrátka nebyly ty stopy identifikovatelné. Protože tenkrát to ještě bylo velmi čerstvé, dneska už je to déle, stopy jsou liščím ohonem zahlazeny a už toho k identifikaci moc nezbývá. Ale tehdy bylo potřeba se schovat, tak jsem se schoval za Poliziana."

Vhodně k tomu posloužila i básnická forma rispetu, tedy veršované poklony s rýmem abab//cc//dd.

 

Musíš mě zabít (Mi devi uccidere)

 

Musíš mě zabít mám-li už být zticha

zabít dobře a úplně

špatně zabitý sténá vzdychá

tu o růži tu o luně

 

Marná je všecka tvoje snaha

musíš mě zabít moje drahá

 

pokud tě dříve nezničí

mé lásky písně slavičí

 

„Já jsem prvních deset rispetů napsal v Makedonii na nějaké konferenci, jejíž obsah mě zcela minul, protože jsem byl posedlý tímhle psaním, v městě Ochrid. A tam je malá papírenská dílna, kde si člověk může vyrobit ruční papír. Já jsem si vyrobil 10 listů různobarevného papíru, taky jsem si to sám svázal a tuhle knížečku jsem si přivezl domů. A naprosto šíleně, zmateně jsem do ní začal psát a bez škrtání jsem tam napsal těch prvních deset rispetů. Potom jsem je dotyčné věnoval k narozeninám. A pak už jsem se v tom vezl, protože ten rispet je forma nesmírně podmanivá, v níž způsob rýmování je zavazující, rytmus nikoliv, tam si člověk může trochu pohrát. Ten rým je tak krásná věc a tak málo se dneska využívá, zejména sofistikovaný rým, a jindy naopak ten jednoduchý, protože i v té jednoduchosti je síla. No já jsem si s tím užil, skutečně jsem prožil měsíc, dva, tři v naprostém transu."

Mystifikace vydržela sotva rok, pokud započteme i prezentace před vydáním knihy, třeba tu v Havlíčkově Brodě. Jiří Dědeček nakonec sám pomohl vyzrazení.

„Magdalena Platzová, která tehdy dělala článek do Respektu, mě přitlačila ke zdi. Ona chtěla tu knížku jenom recenzovat a zadala tu recenzi Jiřímu Pelánovi. A on jí odepsal, že Poliziano to určitě není a že to tedy recenzovat nebude. A Magdalena mi řekla, že mám dvě možnosti. Buďto budu dál zapírat, článek napíšeme o něčem jiném, nebude to tak zajímavé a jednou, za dva tři měsíce, za půl roku se o tom objeví dva řádky v nějaké recenzi, že jsem to byl já a ne Poliziano. Nebo že to s celým humbukem prozradíme na té dvojstraně Respektu a bude to jako slavnostní vyhlášení pravdy."

A tak nakonec článek vyšel v červenci v týdeníku Respekt a o měsíc později následoval rozhovor ve vysílání Českého rozhlasu.

„Magdalena mi pak ten článek dala autorizovat a napsala mi v dovětku: mám jenom strach, že po zveřejnění toho článku se na vás budou ženský lepit. Nestalo se, žádné lepení, to jsem ani neočekával, ale ohlasů je spousta, že se to lidem líbí, že si to citují, a s velkým uspokojením musím říct, že to koluje mezi mladými lidmi. Magdalena dokonce přistihla nějaké lidi, jak si kopírují vytištěné úryvky z internetu a čtou si to v hospodě. Jaká větší pocta může člověka potkat?"

Kniha ale obsahuje vedle poklon i pošklebky, v nichž je autor k ženě ironický a nevybíravý.

 

Starý muž (Uomo vecchio)

 

Starý muž líbá starou ženu

ve stínu staré postele

Jen si ten obraz připomenu

mám husí kůži po těle

 

Tím s vámi končím srdce moje

poražen kvapně prchám z boje

 

šťasten že mě nic nenutí

být vaším svědkem v stárnutí.

 

V jiných básních sahá Jiří Dědeček i po vulgarismech.

„Tady je potřeba říct, a já taky doufám, že to tak kterákoliv dáma, jíž by tato báseň byla adresována, pochopí, že to není psáno z nenávisti ani z touhy urazit, ale že to je analýza mužského ješitného nitra. To je bez ohledu na kvality té které dámy, mužské nitro se takhle někdy chová. My vás takhle, milé posluchačky, nazýváme, těmi termíny, ale my to tak nemyslíme! V zásadě vás máme radí, ale marnivost nás někdy nutí takhle ošklivě se vyjádřit. A když to pak řekneme, už je to zase dobré!"

A když už byl italský básník Jiřím Dědečkem využit k soukromému účelu, věnujme mu alespoň pár vět. Historie Poliziana cení jako překladatele antických textů, například Homéra, Hippokrata, Galéna či Platóna. K Polizianovým nejznámějším dílům patří soubor filologických esejů a kritických statí Miscellanea, básnická skladba Stanze per la giostra, oslava vítězství mecenáše Giuliana de Medici v turnaji, či zpracování mýtu o Orfeovi do podoby lyrického dramatu.

Sbírka Rispetti e dispetti (Poklony a pošklebky) nikdy neexistovala, přestože Jiří Dědeček ve své knize uvádí italské názvy básní a mystifikuje čtenáře tím, že prý ji v roce 1962 vydalo jisté - neexistující - italské nakladatelství. O překladech svých rispetů do italštiny prý Dědeček zatím neuvažuje...

Vilém Faltýnek

Recenze

Překlady z italské renesační poezie se naše knihkupectví ani antikvariáty vskutku příliš nehemží. Proto coby vzácný květ upoutal v minulých měsících pozornost překlad básní významného renesančního tvůrce Angela (či Angiola nebo Agnola) Poliziana, dokonce a překvapivě z pera známého básníka Jiřího Dědečka. Tím ovšem překvapení nekončí. Dědečkovy překlady totiž příliš renesančně nezní a není ani známo, že by mistr vládnul italštinou, takže všetečný čtenář či recenzent přirozeně zatouží pochopit, co se na cestě od originálu k překladu přihodilo. A tu mu naskočí nejedna vráska na čele a nejeden nehet je okousán, neboť podobná snaha nikam nevede. U všech přeložených básní je sice uveden italský incipit, což by mělo pátrání usnadnit, ale žádná Polizianova báseň takto nezačíná a žádná neodpovídá překladům ani obsahově. Stejně tak neexistuje žádné milánské nakladatelství Sossopra, které mělo publikovat v roce 1962 originál, a toho roku ani nevyšlo žádné jiné vydání Poliziana.

 

Otázku, jež se tímto vkrádá, tedy zda Poliziano pokryl svým jménem Dědečkovu volnou tvorbu, osvětlil nedávno básník sám v rozhovoru s Magdalénou Platzovou pro Respekt (č. 30/2009, s. 50-51). Vše prý bylo jen hrou, „gestem kurtoazie vůči dámě, pro niž jsem básně psal". A emoce, z nichž básně vznikly („vášnivá touha, vztek, bezmocná něha, osamělost i strach z nicoty i jedovatý vtip a upřímná ješitnost stárnoucího lva salónů"), byly prý výhradně Dědečkovy.

Je-li autorem Dědeček, a nikoli Poliziano, pak nezbývá, než se na sbírku podívat zcela novýma očima. A je třeba říci, že poezie je to pěkná, vtipná, zpěvná a veskrze sympatická. Renesanční nápodoba vtiskla básním víceméně jednotnou metrickou formu a pevné rýmové schéma, které se jinak v současné poezii málokdy vidí, v rámci něhož však verše netrpí svázaností, ale naopak příjemně plynou ve svěžím rytmu. Největší cenu, spolu se sevřeností, básně mají ve své atmosféře: tím, že sestávají z pouhých osmi či devíti někdy i velmi krátkých veršů, neposkytují prostor pro motivickou architekturu a vyjadřují vždy jen jeden jediný moment či pocit, jako drobná lahodná sousta v pestré a dlouhé hostině (v níž jen zřídkakdy něco zaskřípe mezi zuby).

Obraznost básní je veskrze moderní, pár zmínek Florencie či Arna či pár historismů (kočár, zámek, louč aj.) renesanci nedělá. Z Poliziana a italské renesanční poezie, jejích zaběhnutých motivů, reálií, klíčových slov a filozofie lásky u Dědečka nezbylo nic. Ani forma rispettu (šestice jedenáctislabičných veršů) nezůstala zachována. Dispettem pak Dědeček vytvořil zcela nový žánr - je to rispetto naruby, v němž se dámě nedvoří, nýbrž spílá jí nebo i sobě samému a propadá sebeironii.

 

Zdá se mi, že Dědečkovi posloužil Polizianův paraván především k tomu, aby mohl básnit podle chuti, aniž by se ohlížel na tíhu literární tradice. Současný autor totiž nemůže napsat, aniž by se mu vysmáli, verše jako „Nenávidím tě anděli můj sladký", „Jaký to plamen plá mi v hrudi?" či „Jsem prázdný jako věchet slámy". Je to nespravedlivé, ale mnohokrát proprané ingredience je dnes bohužel možné znovu použít jen jako humorný prvek. Výmluvou na Poliziana je naproti tomu dovoleno vše, a je to dobře. Poetika, kterou svým básním Dědeček vyhradil, není křečovitá, není to póza, není to ani renesance: jsou to čiré, vtipné miniatury spontánně vytvořené s využitím lexika celé básnické tradice. Jestli bylo kvůli podobné libůstce nutné hnát renesanční kamufláž až do takových extrémů, jako jsou italské incipity, a jestli v tom nebyla z velké části taky snaha o vyrobení literární události v době okurkové sezóny, to už si asi každý čtenář přebere po svém.

Jiří Špička

Recenze

NAD POSLEDNÍ BÁSNICKOU SBÍRKOU ANGIOLA POLIZIANA (1454-2009)

 

Když v loňském roce vyšel Dědečkův překlad básní toskánského autora druhé poloviny 15. století Angiola Poliziana, zaradovala se patrně duše leckterého z obdivovatelů italské renesance. Radost mezi českými čtenáři byla o to větší, že překladatelské schopnosti Jiřího Dědečka, zvláště pak v oblasti románské literatury, jsou obecně známy, na rozdíl od Angiola Poliziana, kdysi rodinného vychovatele a přítele domu Medici a spolutvůrce velikého vzepětí florentské renesanční kultury. Radost z překladu (kterou u renesanční poezie nezažíváme příliš často) netrvala dlouho a i ti, kteří se do té doby k sbírce nedostali, byli nejpozději v třicátém čísle loňského Respektu informováni samotným autorem, že nejde o žádný překlad, ale vlastní Dědečkovy verše. Sám Dědeček svou mystifikaci ve vlastním díle (neříkejme mu tedy již napříště překlad) naznačuje: „osud mi pranic nechystá / zmeškal jsem šanci zadržet tu chvíli / nepochopil jsem Mefista."

Postava Mefista je v nejstarším písemném podání Faustovy legendy známa až sto let po Polizianově smrti. Překvapený čtenář, který povětšinou Mefista spojuje se jmény Goethe či Mann (méně již Christopher Marlowe), však mohl Mefista přičíst pokusu o Dědečkovo aggiornamento, snad místy jdoucí až příliš daleko: „Padám a klesám a poco a poco / Má drahá vyserte si oko..."

Definitivně jasno si tak čtenář mohl udělat při pohledu na stávající edice Polizianova

díla nebo prostě až z přiznání překladatele k vlastnímu autorství. Pro úvodní zmatení totiž Dědeček dokonale využil básnickou formu rispetto (odtud patrně i název celé sbírky), navíc v „překladu" uvádí každou báseň italský incipit - snad pro zachování zdání autentičnosti. Rispetto (rispet) je vlastně osmiverší, které se skládá ze střídavě rýmovaného čtyřverší a dvou následujících sdruženě rýmovaných dvojverší (abab/cc/dd). Jedná se o typickou formu obvyklou pro italskou milostnou poezii (zvláště pak toskánskou). V češtině je tato forma poměrně neobvyklá, představovaná především autory, kteří sami překládali. Rispetto (vedle mnoha dalších básnických forem) uvedl do širšího českého povědomí Jaroslav Vrchlický - například ve sbírce Moje sonáta. Toskánský původ této formy, jíž využíval právě Poliziano, tak Dědečkovu mystifikaci umocnil.

Sám Poliziano, jehož jméno bylo Dědečkem použito, je v českém prostředí znám poměrně málo. V zahraničí však byl hojně překládán - jen za posledních deset let je možné napočítat nejméně šestnáct edic různých Polizianových děl (latinských, italských i překladů z řečtiny). Dělo se tak v určitých vlnách, které dost možná souvisely s výročími Polizianova narození a především smrti. V roce 1994 se v Montepulcianu konala velká konference, která zájem o tohoto renesančního myslitele znovu oživila a časem dala i vzniknout projektu nového postupného vydání kompletního Polizianova díla (v Messině od roku 2009). Z četnosti starších edic (autor těchto řádků měl k dispozici stařičkou milánskou edici z roku 1825) je patrno, že éra zájmu o Polizianovo dílo probíhala vedle nedávných let především v 19. století, kdy byla vydávána především Polizianova italská poezie, nejspíše v souvislosti se zájmem o „národní" tradici v éře bojů o sjednocenou Itálii. Vždyť od počátku do 60. let 19. století vyšla Polizianova díla v Itálii nejméně devětkrát.

Dědeček se co do formy očividně dobře poučil, a Poliziano mu tak byl prostřednictvím svého díla dobře znám. Při četbě skutečně vlastních Polizianových veršů, jejich slovníku i tématu, získá čtenář místy dojem určité spřízněnosti s Dědečkovými Rispetti. Tento dojem se však rychle vytrácí v Dědečkově druhé části - Dispetti, kde se původní forma nesoucí v sobě úctu a respekt rychle promění v posměch a místy i nadávky. Takto Poliziano skutečně nepsal. K vylepšení své mystifikace Dědeček neváhal přidat i stručný Polizianův (a pro pořádek) i svůj životopis a umístit je oba na závěr svého „překladu".

Odhlédneme-li od Poliziana, jehož jméno a snad i inspirace jeho texty Dědečkovi posloužily, jsou vlastní Dědečkovy verše výborné. Přímočarost a stručnost formy rispetto spolu s Dědečkovým vtipem a elegancí (v níž se mu celkem daří vzbuzovat zdání atmosféry ulic renesanční Florencie) se spojily s vynikajícím výsledkem. Dědečkovy verše jsou tak po dlouhém čase nezřídka veřejně s oblibou citovány - co lepšího si básník může vlastně přát! Navíc vlastní inspirace, k níž se nakonec sám přiznal, totiž citové vzplanutí k nejmenované dámě, které zřejmě neskončilo šťastně, jistě nalezlo mezi čtenáři (z nichž mnozí oplývají podobnou zkušeností) velikou odezvu. Otázka na závěr, kterou si snad mohu dovolit, proto však zní: Co na to Poliziano? I katalog Národní knihovny bude nejspíše navždy vydávat Dědečkovu sbírku za překlad veršů Angiola Poliziana. Je básníkům dovoleno vše? V uvedeném dílku Polizianova autorská práva chrání fiktivní vydavatelství Sossopra edizioni z Milána, Dědečkova práva naopak zcela reálná Dilia z Prahy.

Jan Stejskal

ZPĚT na detail knihy